Freedlantsko.eu
Vybráno z tisku 9. 6. 2009
Redakce nové webové stránky nabízí spolupráci na nových webových stránkách www.freedlantsko.eu, které chtějí zevrubně informovat o Frýdlantském výběžku. Její snahou je vytvořit živý web, jenž bude mimo základních informací (obce a města, ubytování, pracovní příležitosti, kultura, kalendář akcí, pohled k sousedům, hraniční přechody, atd.) přinášet také podrobné zpravodajství z tohoto regionu.
„Nechceme konkurovat oficiálním webům obcí nebo jiných organizací a spolků, ale vytvořit jakési „zastřešující“ stránky přinášející ucelený pohled na Frýdlantsko. Naopak chceme konkurovat tištěným médiím, které se vesnicím věnují pouze tehdy, když se v nich někdo oběsí nebo zastřelí,“ uvedl za redakci Petr Bíma. Cílem projektu by mělo být zviditelní tohoto poněkud zanedbávaného území navenek (pro potenciální návštěvníky), stejně tak jako informování jeho obyvatel o tom, co aktuálního se děje v jejich okolí.
„Kolo jsem si musel postavit nový, protože jsem potřeboval kotoučový brzdy. Jak jsem se občas řítil ze Smědavy dolů, zjistil jsem, že to těma špalkama nedobrzdím,“ ukazuje Petr Bíma, jak v přízemí svého domu přestrojuje bicykl. Dny se prodlužují, slunce se snaží prosadit, tulipány a cyklisti vystrkují hlavičky. Sezóna je tady. Petr Bíma z raspenavského Pekla ale nejezdí ze sportu, nýbrž aby všechno stihl. Proto si na nosiči vozí baterii a na rámu má přidělaný elektromotor. A proto je kolo tak těžké, že ho obyčejné brzdy nezastaví.
Protože Petr je skvělý fotograf všeho, co se v horách a podhůří šustne. Možná už jste ho potkali – nenápadného chlapíka s foťákem, který obyvatele Frýdlantského výběžku zná líp, než se znají sami. Kromě fotografování se totiž zabývá také provozováním informačního portálu Freedlantsko.eu. Všechny zdejší události minulé i budoucí se potkávají na webu, který Petr obsluhuje z přeplněné místnosti s mnoha monitory, gigabity paměti a klubky kabelů plazících se po podlaze… Vedou do další pracovny s velkorysejším osvětlením, kde se zhmotňují Petrovy grafické nápady. Ze všeho nejvíc se totiž Petr živí (nejen počítačovou) grafikou.
Tento nevšední úkaz v rouše obyčejného kluka se do osady Peklo přestěhoval před více než dvaceti lety z rušného Liberce. Řízením osudu se mu tu zalíbilo tak moc, že koupil ruinu bývalé hospody. Od té doby ji zvelebuje, většinou svépomocí. Jeho nadšení je nakažlivé: „Pustím si na youtube, jak se zapojují světla, a udělám to. Někdy jedu do železářství několikrát, než se trefím s kleštěma. A až dodělám krb, podívej, to bude paráda, tadyhle nasvícená…“
Není divu, že mezi přáteli a známými kolují jeho historky o tom, jak málem umrzl, jak si dům vyplavil či jak u něj hořelo. Umí je dobře vyprávět, protože přehnaně neprožívá vlastní důstojnost a důležitost.
Pomalu, ale jistě se z něj stává legenda. Ne proto, že kraluje „freedlantskému“ virtuálnímu prostoru, ani proto, umí navrhnout trefná loga či moderní plakáty. A už vůbec ne díky drobným katastrofám, kvůli kterým dodal to či ono úplně na poslední chvíli – protože jak rád říká, „všechno chce svůj čas a vše musí dozrát, aby to bylo dobré“.
Věřím, že do nesmrtelnosti kráčí přes své fotky. Hledá dobré světlo tak poctivě, až z toho občas stojí chlupy v pozoru. Dramata oblohy narážející do svahů hor, radost pekařky nad čerstvým chlebem, něha první sněženky, tvář našeho kněze při mši v hejnickém chrámu… Tisíce záběrů z kraje, ve kterém se rozhodl žít a který se naučil mít rád. I když tu internet občas vypadává a hospody zavírají v deset. Ten cit ze všech Bímových fotek sálá – a je to síla.
Což je důvod, proč jsem si ho vybrala za „oběť“ tohoto úvodníku. Jakkoli s téměř posvátnou úctou ráda čítám o lidech, kteří Jizerky a kraj pod nimi poznamenali v minulosti, nutkavě mě zajímají ti, kteří to dělají teď. Kousek od nás, často aniž bychom si toho všimli. Jizerské hory měly své „Siegfriedy Weissy“ a teď naštěstí mají i své „Petry Bímy“.
Protože Petr samozřejmě není jediný. Úplně vidím, jak se rychlým úsporným krokem k libereckému nádraží blíží postava s batohem. Honza Pikous by jinak než vlakem nejel. Jako dvorní fotograf Marka Řeháčka má na kontě parádní knihy o jizerskohorských fenoménech (rozhledny, vyhlídky, bučiny… však to jistě znáte), nedávno ale poslal do tisku plod své lásky největší – lásky k železnici. Není náhoda, že v knížce Toulání po pražcích najdeme nejvíc fotek kolejí, vlaků, nádraží a jejich restaurací právě z tratí, které obepínají Jizerky jako svatozář…
S Otokarem Simmem na vernisáž výstavy Gerold Effert /1932–2007/ básník a grafik z Krkonoš v hejnickém Klášteře v červenci 2020 .